Užijme času, ten rychle ubíhá.

Odešli Přátelé Včelaři - Libor Hanousek, Maxmilián Holub

04.11.2012 08:44

 

Neumím a nechci psát nekrology. Zvláště o lidech, které jsem dobře znal a v životě mně dokázali ukázat cestu radou i příkladem.

Konec října byl pro mě smutný. Dva z mých přátel učitelů nás opustili, v mých vzpomínkách však zůstávají a v následujících řádkách bych jim chtěl vyjádřit poděkování.

Tento týden proběhlo rozloučení s přítelem Liborem Hanouskem. Poznal jsem jej v Komisi pro práci s mládeží v polovině 80. let jako zkušeného včelaře, přítele s velkou  přirozenou autoritou u dospělých i u dětí. Copak u dospělých, tam se autority někdy dosáhne i všelijakou bezobsažnou plytkou řečí, na děti to ale neplatí. To je „jiné examinování“ a z tohoto pohledu jsem nepotkal člověka, který by dokázal získat pozornost a zájem mládeže tak jako Libor. Měl vzácný dar – schopnost spojení zkušeností výborného praktika získanými roky praxe s velkým počtem včelstev se skvělým přednesem svých znalostí, který dokázal dokonale přizpůsobit věkové kategorii, které své poznatky předával. V komunikaci s lidmi byl tento upřímný, rozvážný a přitom nesmírně činorodý člověk s upracovanýma rukama, autor poslední publikace pro včelařské kroužky mládeže „Začínáme včelařit“,  výborný až nedostižný. Ve svých nejlepších letech nám zůstává zachován ve filmovém snímku „Kdopak by se včely bál“.

Libor nebyl  humorista ale přesto s ním bylo vždy veselo, nebyl to přírodovědec ale přesto dokázal tolik lidí pro vztah k přírodě a včelám nadchnout.  Jeho vyprávění, jak se ze zarytého nepřítele včel stal nadšený včelař  bylo vždy neobyčejným zážitkem dětem i dospělým.  Když jsme na jeho stanovištích byli v roce 1990 s naší ZO ČSV na exkurzi, vyškolil nás s ozářenou vodou. Dokázal během 24 hodin, jak jsme s překvapením zjistili, získat z dobré hanácké vody ozářením v úle mezi včelami skvělou hanáckou slivovici.

Byl jsem osm let jeho nejbližším spolupracovníkem v Komisi pro práci s mládeží. Když v první polovině 90. let kvůli zhoršenému zdraví opouštěl komisi i post v redakční radě, přál si, abych tato místa po něm převzal. Nebylo to pro mě jednoduché rozhodování, Liborovi se ale odmítnout nedalo. Tuto práci dělám také z úcty k němu již 20 let.

Je to právě rok, kdy zavítal po mnoha letech naposledy do Nasavrk. O holi pomalu kráčel po tamním dvoře a s obavami jsem myslel na to, zda je vůbec myslitelné, aby vystoupal do druhého patra do sálu plného vedoucích včelařských kroužků. Obavy však rychle vzaly za své, když jsem s překvapením viděl jak v budově nasavrckého učiliště ožil, jak rychle vystoupal po schodech, jak vstoupil do sálu plného jeho následovníků, odložil svoji hůl a vyprávěl, vyprávěl celou tu úžasnou historii své cesty ke včelám a práci s včelařskou mládeži. Z jeho vystoupeni jsem pořídil zvukový záznam, který je uložen v úložišti Komise pro práci s mládeží na:

www.adrive.com; uživatel: kmvcsv@gmail.com; heslo: Kmvcsv2011, složka Libor Hanousek in memoriam

Libore, děkuji.

 

Se jménem Maxmiliána (Maxy) Holuba bude pro mě navždy spojena náhoda, která tomu chtěla, že jsem se stal včelařem. Když jsem v Kozojedech v roce 1973 přešel na tzv. vyšší stupeň – do 6. třídy základní školy, přišel na tuto školu nový učitel, pan Maxmilián Holub. V naší třídě vyučoval zeměpis a krátce po nástupu se rozhodl založit včelařský kroužek. Nabídka to byla lákavá jako všechno, co mně nabízelo možnost poznávání přírody. Vždyť už jsem byl chovatelem a navštěvoval myslivecký kroužek…Možnost a touha seznámit se s životem včel, o kterých jsem věděl jen to, že jsou užitečné zápolila s obavami, že to nebude úplně zadarmo, a to tenkrát šlo jen o žihadla. Pan učitel mě přemlouval a přemlouval a doma mně to rozmlouvali a rozmlouvali až přece jen zvítězilo rozhodnutí, že nepohodlí a všelijaké obavy jsou od toho, aby se překonávaly a tak přes velký maminčin strach jsem doma  souhlas získal a do kroužku jsem se přihlásil.

Nikdy jsem nelitoval. Během jednoho roku a několika měsíců, kdy působil pan učitel Holub na škole v Kozojedech, jsem se naučil teoreticky i prakticky základům ošetřování včelstev, přelarvování a chovu matek, při sbírání roje jsem získal vzhled oteklého Asiata a vypadalo to, že už mě do kroužku rodiče nepustí ale vyvzdoroval jsem si to tenkrát Maxo a v létě jsem dokonce měl sám na starosti doplňování zásob a kontrolu včelstev, čehož jsem si náležitě považoval. Byla to úžasná doba, těch necelých 20 měsíců po kterých pan učitel musel opustit školu i školství pro jiné politické názory. Těch pár měsíců rozhodlo v mém životě o mnohém. Náhody v životě lidském jsou velké avšak jsou za nimi konkrétní  lidé, obyčejní a přesto velcí jejich strůjci.

Bylo to v březnu loňského roku, kdy mě po přednášce na Mělnicku oznámili, že by se mnou chtěl jeden z účastníků mluvit. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se v přísálí potkal s panem učitelem Holubem, oba jsme rádi zavzpomínali na onu dobu let 1973 – 1974, kdy jsem sbíral své první včelařské zkušenosti, které mě přivedly o 3 roky později k samostatnému včelaření, soutěžil ve Zlaté včele, pro kterou již mnoho let chystám otázky. Pan učitel mně obratem ještě týž večer poslal E-mailem naši fotografii z historické Zlaté včely, kterou je možno si i s tehdejším programem prohlédnout také na tomto webu. Jeho pozdravy jsem potom rád tlumočil na srazu absolventů kozojedské školy o několik týdnů později.

Náhoda tomu tak chtěla, abych se ještě setkal v jejich dobrých dnech s oběma pozoruhodnými osobnostmi, které měly velký vliv na mé další profesní směřování.

Ars longa, vita brevis – dílo je velké, život však krátký.

Často slýcháme, že ten či onen je nebo byl Pan Včelař. I mezi dobrými včelaři jsou však povahy různé. Pro mě je víc Přítel Včelař, v osobách Libora Hanouska a Maxmiliána Holuba nás opustili Přátelé Včelaři, na které se nezapomíná.

Václav Švamberk

Kontakt

RNDr. Václav Švamberk

vsvamberk@volny.cz

Vyhledávání

 

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode